Trénink s Yang Sau-chungem

Pozn.: K přehrání filmových ukázek je třeba mít nainstalován Flash player, který záskáte ze stránek společnosti Adobe.

V roce 1977 jsem dostal průvodní dopis pro mistra Tai Ji Quan – Yang Sau-chunga, který nepřijímal žádné žáky bez doporučení. Yang byl nejstarším synem Yang Cheng-fua a pravnukem zakladatele stylu Yang Lu-chana. Jeho škola, ležící v patře jeho bytu ve čtvrti Wan Chai v Hong Kongu, byla označena znaky v krásném kaligrafickém provedení nad balkonem v prvním patře. Podobně jako v mnoha starších budovách v Hong Kongu i zde bylo schodiště dosti tmavé.

Dva významní mistři Taiji, Yang Cheng-fu a a Wu Jien-chuan, se přesunuli do tehdejší britské kolonie Hong Kongu ve třicátých letech 20. století, aby se vyhnuli narůstajícímu napětí v Číně. A jejich nejstarší synové zde zůstali po 2. světové válce. (Pozn. překl. Toto není zcela přesná informace.)

Zaklepal jsem na Yangovy dveře a předal onen průvodní dopis. Když si ho pročetl, vpustili mne dovnitř. Byt byl malý, jako vetšina bytů v těchto starých budovách v Hong Kongu. Vpravo byla soukromá část, kde žila rodina a nalevo byla škola. Pár kroků od dveří byla malá “čekárna” s pár židlemi. Odsud se dalo zahlédnout pár věcí. Přímo před sebou, něco kolem metru, jste mohli sledovat Yanga při výuce ve vedlejší místnosti, která měla asi 25 čtverečních metrů. V této místnosti jste mohli vidět na zdi proti vstupu fotku Tung Ying-chieha a Yang Sau-chunga z mladších let. Tung byl jeden z hlavních žáků jeho otce a také učil v Hong Kongu po válce a rozšířil Taiji po jihovýchodní Asii. Nalevo, vedle vstupních dveří a u velmi pevné zdi byly obvykle jedna či dvě skupiny cvičící Tui Shou.

Yang Sau-chung byl Číňan ze severu, dobře stavěný a celkem vysoký, s dlouhými končetinami – ve srovnání s většinou obyvatel Hong Kongu. Byl přátelský, ale velmi formální muž, který stál extrémně vzpřímeně. Většinou, podle mých zkušeností, měl na sobě černé kalhoty, černé boty na cvičení a volnou černou košili (kung-fu kabátec).

Atmosféra před tréninkovou místností byla strohá až obchodní, jen holý nábytek. Tam, kde končila tréninková místnost, začínal balkón. Tehdy bylo většinu času v Hong Kongu vlhko a vedro, a tak jakýkoliv závan větříku od balkónu byl vítaný.

Yang Sau-chung většinou vyučoval v kantonském dialektu, ale jednoznačně mu byla bližší rodná mandarínská čínština, v níž hovořil se slyšitelným pekingským přízvukem. Měl radost, že mluvím mandarínskou čínštinou a často mi dával trochu času navíc, jednak protože jsem věnoval úsilí studiu jeho jazyka, a taky díky jeho vrozené laskavosti k návštěvníkům z velké dálky. Yang učil jen soukromé lekce, které obvykle trvaly deset až patnáct minut, poté přicházel další student.

V mých prvních lekcích Yang zdůrazňoval několik věcí:

1. čistotu. V jeho výuce nebylo nic nepřesného. Byl extrémně precizní v tom, jak má každá část těla postavena a opravoval je v každém pohybu ze sestavy. Pokud jste přehlédli nějaký důležitý detail při jeho ukázce pohybu, potom fyzicky upravil vaše končetiny do správné pozice, aby si mohl být jist, že jste pochopili jeho výklad a současně to i byla nezbytná kontrola kvality.
2. kladl důraz na jednoznačné rozložení váhy v poměr 100/0 v každé pozici. Když jsem se ho ptal, proč v mnoha školách se používá jiné rozložení váhy, tak jen řekl: “Takto moje rodina už do dob Yang Lu-chana vždy provádí sestavu.”
3. doporučoval velmi dlouhé postoje a především mladé studenty nutil do velmi nízkých postojů.
4. zastával dlouhé protažené pohyby, kdy ruce byly vždy natažené vpřed a relativně daleko od těla s extrémně otevřeným podpažím. Nutil studenty natáhnout ruce dál od páteře, často jim jemně vytahoval lokty či paže dopředu, aby ve svém těle získali správný cit pro pozici.

Často jsem na své lekce přicházel dříve a po jejich skončení jsem ještě zůstával, takže jsem mohl sledovat výuku a naučit se o trochu víc, což mi Yang povolil. Občas v pauze mezi studenty, i když ještě nebyl můj čas, mne pobídl, abych kladl dotazy. Bylo velmi poučné vidět zdroj, z něhož odvodilo své cvičení tolik škol Yang stylu Taiji. Například jednou jsem se ho zeptal na provádění odtlačení (Arn) s prsty nataženými dopředu, jak jsem to viděl na Taiwanu. Řekl, že to rozhodně není způsob, jak to cvičí rodina Yang a zdůraznil, že prsty by měly směřovat vertikálně vzhůru když dlaň tlačí dopředu a doporučil mi, abych se podíval do knihy, kterou napsal jeho otec.

Při jiné příležitosti mi někteří z jeho studentů doporučovali, abych se šel k taoistům učit meditaci, tak jsem se zeptal Yanga, zda se ji také učil. Odpověděl mi že nikoliv a nikdo z jejich rodiny také ne, od počátku rodinné tradice Taiji. “On učí bojový aspekt a aspekt qigongu (čchi-kungu) v Taiji, a pokud je mým zájmem meditace, tak mám jít někam jinam.” Jindy mi řekl, že učí tradiční Taiji jeho rodiny, protože jeho závazkem je předat tradici dál. Obdivoval lásku a úsilí, s kterým se Taiji věnoval jeho pradědeček Yang Lu-chan.

Většina studentů Yang Sau-chunga byla vzdělaná a někteří mluvili anglicky stejně dobře jako kantonsky. Mnoho z těch, s nimiž jsem si povídal, bylo přátelských a velmi bystrých.

Obvykle, když jsem přijel na svoji lekci, několik studentů procvičovalo Tui Shou u zdi vedle dveří. Cvičili formu statického Tui Shou, kdy oba stojí proti sobě v pozici Ji (Zatlačení), bez chůze či uhýbání. Ten, který stál čelem proti zdi, se snažil žduchnout, vykořenit a praštit s druhým o zeď s minimálním nebo téměř navenek neviditelným pohybem. Osoba, která stála ke zdi zády, měla za úkol absorbovat sílu tlačícího nebo jej potlačit od sebe, ale jen o pár centimetrů (kdyby zatlačil víc, tak druhý by přepadl mezi ty, kdo byli v čekárně).

Yangova malá a hubená manželka s oblibou cvičila Tui Shou s čekajícími studenty a mlátila s nimi o zeď. Myšlenka provádění Tui Shou bez otáčení v pase a uhýbání protivníkově síle byla nezvyklá a odlišná od všeho, co jsem se kdy předtím učil. Moje zkušenosti z Tui Shou mne dělali vůči tomuto způsobu skeptickým a současně zvědavým. Abych dodržel protokol, zmínil jsem se Yangovi, samozřejmě až poté, co jsem s ním nějakou dobu studoval sestavu, že již mám nějaké zkušenosti s Tui Shou a rád bych pochopil, co u té zdi vlastně dělají. Yang Sau-chung souhlasil a jednou v sobotu jsem byl přizván na cvičení Tui Shou.

Když jsem přišel, tak Yang cvičil se studenty v hlavní tréninkové místnosti. Položil vždy ruce na jejich ramena a vyslal je vertikálně do vzduchu, vždy se širokým úsměvem na tváři. Cvičila zde jen malá skupinka šesti až osmi lidí. V čekárně jsem požádal jednoho z nich, aby si se mnou zacvičil Tui Shou. Ukázal mi metodu tlačení ve dvojici a vysvětlil mi, že je určena k rozvoji schopnosti odhodit protivníka. Byl jsem schopen víceméně jeho sílu neutralizovat. Potom mi řekl, abych zkusil také tlačit a já dělal, na co jsem byl zvyklý, tedy uhýbal jeho síle, otáčel se v pase a házel jej proti zdi znovu a znovu. Když Yang skončil s vertikálním vyhazováním studentů v druhé místnosti, všichni jsme se postavili proti zdi v hlavní místnosti a procvičovali techniku Tui Shou. Znovu jsem se vyhýbal síle, otáčel v pase a úspěšně vzdoroval studentovi, který cvičil Taiji o pár let déle než já.

Potom jsem přišel na řadu v tlačení proti Yang Sau-chugovi. Jeho síla byla viditelná a snadno se mnou házel, i když jsem se snažil jeho síle vyhnout. Poté, když jsem se snažil příště uhnout síle, tak mne pouze svými dlaněmi pevně uchopil a sevřel natolik pevně, že jsem neměl šanci uhnout ani pohnout končetinami nebo tělem v jakémkoliv směru ani jsem nedokázal vyvinout žádnou sílu proti němu. Bylo to, jako kdyby mne držel magnet.

Díky událostem, které se vyvinuly bez ohledu na mne, jsem musel naneštěstí krátce poté opustit Hong Kong. Ale tato osobní zkušenost s Yang Sau-chungem zůstala navždy usazená v mé mysli.