Tradice moderního Wushu, I. část

Pozn.: K přehrání filmových ukázek je třeba mít nainstalován Flash player, který záskáte ze stránek společnosti Adobe.

“Někteří lidé používají výrazy ‘tradiční’ wushu a ‘moderní’ wushu, aby rozdělili wushu na dvě skupiny”, říká Mistr Qian Yuanze. “S tím ale nesouhlasím.”

Mistr Qian je z generace, která kráčí po tenké linii mezi tím, co mnozí spatřují jako dvě zcela odlišné kategorie: moderní wushu versus tradiční bojové umění. Narodil se ještě před vznikem Čínské lidové republiky a svůj trénink v dětství získal pod vedením tradičních mistrů. Později se stal jedním z architektů moderního wushu, jak jej známe dnes a byl pro wushu takovým přínosem, že získal v roce 1985 titul “Nový čínský průkopník sportu”. Ačkoliv mnozí nahlíží na moderní wushu a tradiční styly jako na dvě různá umění, mistři jako Qian jsou živým důkazem, že harmonie je nejen možná, ale je i prospěšná.

“Wushu je tradiční věcí”, pokračuje Qian. “Má dlouhou historii. Průběžně se mění, aby odpovídalo současnému stavu společnosti. Mnozí se snaží používat výraz ‘soutěžní’ wushu k jeho odlišení od ‘tradičního’. Ani s tím nesouhlasím. Soutěžní wushu je sport, který usiluje o status olympijské disciplíny. Začlenilo nandu (těžké pohyby), protože byl zapotřebí nový bodovací systém. Ale jak můžeme definovat, co je tradiční wushu? Pokud se nějak změní sestava, je stále ještě tradiční? Ve skutečnosti, všechny sestavy bojových umění se neustále mění, aby vyhověli moderním požadavkům. Věřím, že wushu můžeme rozdělit na ‘soutěžní’ wushu (jinji wushu) a ‘lidové’ wushu (dazhong wushu) nebo wushu ‘určité společenské skupiny’ (shehui wushu).”

Syn s pěti otci

Mistr Qian Yuanze se narodil roku 1944 v Zhengzhou (provincie Henan), tedy jen pár hodin cesty od Šaolinu. Jeho otec byl mistrem vnitřních stylů. Qian vyrůstal Nanjingu (poblíž Hlavního institutu Guoshu). To mu dalo výjimečnou šanci trénovat s mnoha velkými mistry.

Svůj trénink začal ve věku osmi let pod vedením Feng Shijinga (taiji), který mu předal mnoho z jeho základního tréninku. Později byl Qian poslán trénovat k Jin Shinmingovi. Jin byl synem Jin Jiafua, hlavy šaolinského systému v provincii Jiangsu. V té době kolovalo mezi cvičenci bojových umění rčení, že nejlepší bojové umění je v rodině Jin a nejlepší qigong v rodině Dai (jinjia quan, daijia gong). Jin Shinming byl pátou generací legendárního mistra Gan Fengchiho z období dynastie Qing, který je nyní považován za zakladatele stylů Hua Quan a Bei Šaolin, který je na západě známější pod kantonským názvem Bak Sil Lum.

“Sifu Jin mne učil unikátní sestavu, která byla velmi těžká”, říká Qian. “Byla specialitou kungfu rodiny Jin a jmenuje se ‘cun jian mian zhang’. Celá sestava se skládá z nízkého xubu (prázdný postoj), úderů dlaní a hákujících rukou. Cvičí se na oltáři osmi nesmrtelných (baxian zuo) a vyžaduje tři roviny: rovinu hlavy, rovinu stehen a rovinu loktů. Sifu Jin pokládal misky s vodou na moji hlavu, stehna a lokty, aby si zajistil, že všechny roviny jsou vyvážené. Celá sestava trvá asi třicet minut. Díky její obtížnosti ji nezvládlo mnoho lidí.” Qian podle svých slov vděčí za skvělé základy, sílu a energii právě této tradiční formě.

Když bylo Qianovi deset, vrátil se k taiji a přidal bagua a xingyi. Oboje se učil u Chen Jishenga, uznávaného mistra z Jinanu (provincie Shandong), který byl pro své schopnosti zaměstnán jako učitel v Nanjingském institutu. Chenova linie Bagua vedla k mistru Cheng Tinghua, též známému pod jménem Yanjing Cheng (‘Brýlař Cheng’), jelikož se živil prodejem brýlí. Chen Jisheng byl velmi tradičně založen a požadoval, aby se Qian stal jeho vnitřním žákem (disciple) dříve, než ho začal učit. Učil Qiana zhuzhuan chůzi po volně stojících cihlách. Při tomto nácviku student procvičuje chůzi bagua po dvanácti cihlách, postavených na tenkou stranu. Je to varianta chůze po kůlech, ale podle Qiana mnohem složitější. “Na začátku cihly často padaly, ale postupně jsem se naučil chodit tak, abych žádnou neshodil. Od sifu Chena jsem se naučil dva styly Bagua: dingshen bagua a youshen bagua.” Youshen bagua (plující tělo) je volným stylem bez sestav, který se učí poté, co jsou všechny jednotlivé techniky dovedeny k dokonalosti. Podle Qiana je tento styl mnohem náročnější, ale i krásnější.

Qian připomíná jednu lekci, kterou zažil s Chenem. “Jednou v neděli odpoledne jsme byli v domě mého staršího kungfu bratra a on se zeptal sifu, jak se dá použít v aplikaci jin ji shang jia, klesající pohyb z xingyi. Sifu řekl ‘Každý pohyb z bojového umění se dá použít jako aplikace. Vše záleží na hloubce vašeho porozumění a na úrovni vaší dovednosti. Pojď sem a já ti ukážu, jak se tento pohyb dá využít.’ V okamžiku, kdy k němu došel, můj téměř devadesátikilový kolega odletěl vzduchem jako míč a přistál na posteli na druhé straně místnosti. Proběhlo to tak rychle, že jsem sotva viděl učitele podřepnout a použít loket. Síla kungfu mne šokovala. Není zas tak snadné pohnout devadesátikilovou osobou.

Sifu často říkal ‘Síla kungfu je tak hluboká a tak vysoká, že je těžké ji změřit (gao sheng mou cer). Když uvolníte energii z celého těla, je to jakoby vybuchla bomba.’ Existuje přísloví gong dao zhi ren cheng – kungfu nedosáhnete jen touhou. Potřebujete spoustu tvrdé práce a vytrvalosti. Pokud budete pilně cvičit, jednoho dne se síla dostaví.”

Podle Qiana byly Chenovy tradiční základy postaveny na striktní morálce. “První věcí, kterou jsme se učili, bylo NEpoužívat naše pěsti. Nejdůležitější věcí bylo wude (válečná etika). Sifu nás vedl k respektování se navzájem a bránil nám v potyčkách. Více a více nyní vidím sílu bojových umění a chápu, proč se nemůže brát lehkovážně. Nikdy nevíte, kolik síly můžete mít. Mohli byste někomu ublížit.”