Interview: Gigi Oh, Gene Ching
Překlad: Zdeněk Kurfürst
“Někteří lidé používají výrazy ‘tradiční’ wushu a ‘moderní’ wushu, aby rozdělili wushu na dvě skupiny”, říká Mistr Qian Yuanze. “S tím ale nesouhlasím.”
Mistr Qian je z generace, která kráčí po tenké linii mezi tím, co mnozí spatřují jako dvě zcela odlišné kategorie: moderní wushu versus tradiční bojové umění. Narodil se ještě před vznikem Čínské lidové republiky a svůj trénink v dětství získal pod vedením tradičních mistrů. Později se stal jedním z architektů moderního wushu, jak jej známe dnes a byl pro wushu takovým přínosem, že získal v roce 1985 titul “Nový čínský průkopník sportu”. Ačkoliv mnozí nahlíží na moderní wushu a tradiční styly jako na dvě různá umění, mistři jako Qian jsou živým důkazem, že harmonie je nejen možná, ale je i prospěšná.
“Wushu je tradiční věcí”, pokračuje Qian. “Má dlouhou historii. Průběžně se mění, aby odpovídalo současnému stavu společnosti. Mnozí se snaží používat výraz ‘soutěžní’ wushu k jeho odlišení od ‘tradičního’. Ani s tím nesouhlasím. Soutěžní wushu je sport, který usiluje o status olympijské disciplíny. Začlenilo nandu (těžké pohyby), protože byl zapotřebí nový bodovací systém. Ale jak můžeme definovat, co je tradiční wushu? Pokud se nějak změní sestava, je stále ještě tradiční? Ve skutečnosti, všechny sestavy bojových umění se neustále mění, aby vyhověli moderním požadavkům. Věřím, že wushu můžeme rozdělit na ‘soutěžní’ wushu (jinji wushu) a ‘lidové’ wushu (dazhong wushu) nebo wushu ‘určité společenské skupiny’ (shehui wushu).”
Mistr Qian Yuanze se narodil roku 1944 v Zhengzhou (provincie Henan), tedy jen pár hodin cesty od Šaolinu. Jeho otec byl mistrem vnitřních stylů. Qian vyrůstal Nanjingu (poblíž Hlavního institutu Guoshu). To mu dalo výjimečnou šanci trénovat s mnoha velkými mistry.
Svůj trénink začal ve věku osmi let pod vedením Feng Shijinga (taiji), který mu předal mnoho z jeho základního tréninku. Později byl Qian poslán trénovat k Jin Shinmingovi. Jin byl synem Jin Jiafua, hlavy šaolinského systému v provincii Jiangsu. V té době kolovalo mezi cvičenci bojových umění rčení, že nejlepší bojové umění je v rodině Jin a nejlepší qigong v rodině Dai (jinjia quan, daijia gong). Jin Shinming byl pátou generací legendárního mistra Gan Fengchiho z období dynastie Qing, který je nyní považován za zakladatele stylů Hua Quan a Bei Šaolin, který je na západě známější pod kantonským názvem Bak Sil Lum.
“Sifu Jin mne učil unikátní sestavu, která byla velmi těžká”, říká Qian. “Byla specialitou kungfu rodiny Jin a jmenuje se ‘cun jian mian zhang’. Celá sestava se skládá z nízkého xubu (prázdný postoj), úderů dlaní a hákujících rukou. Cvičí se na oltáři osmi nesmrtelných (baxian zuo) a vyžaduje tři roviny: rovinu hlavy, rovinu stehen a rovinu loktů. Sifu Jin pokládal misky s vodou na moji hlavu, stehna a lokty, aby si zajistil, že všechny roviny jsou vyvážené. Celá sestava trvá asi třicet minut. Díky její obtížnosti ji nezvládlo mnoho lidí.” Qian podle svých slov vděčí za skvělé základy, sílu a energii právě této tradiční formě.
Když bylo Qianovi deset, vrátil se k taiji a přidal bagua a xingyi. Oboje se učil u Chen Jishenga, uznávaného mistra z Jinanu (provincie Shandong), který byl pro své schopnosti zaměstnán jako učitel v Nanjingském institutu. Chenova linie Bagua vedla k mistru Cheng Tinghua, též známému pod jménem Yanjing Cheng (‘Brýlař Cheng’), jelikož se živil prodejem brýlí. Chen Jisheng byl velmi tradičně založen a požadoval, aby se Qian stal jeho vnitřním žákem (disciple) dříve, než ho začal učit. Učil Qiana zhuzhuan chůzi po volně stojících cihlách. Při tomto nácviku student procvičuje chůzi bagua po dvanácti cihlách, postavených na tenkou stranu. Je to varianta chůze po kůlech, ale podle Qiana mnohem složitější. “Na začátku cihly často padaly, ale postupně jsem se naučil chodit tak, abych žádnou neshodil. Od sifu Chena jsem se naučil dva styly Bagua: dingshen bagua a youshen bagua.” Youshen bagua (plující tělo) je volným stylem bez sestav, který se učí poté, co jsou všechny jednotlivé techniky dovedeny k dokonalosti. Podle Qiana je tento styl mnohem náročnější, ale i krásnější.
Qian připomíná jednu lekci, kterou zažil s Chenem. “Jednou v neděli odpoledne jsme byli v domě mého staršího kungfu bratra a on se zeptal sifu, jak se dá použít v aplikaci jin ji shang jia, klesající pohyb z xingyi. Sifu řekl ‘Každý pohyb z bojového umění se dá použít jako aplikace. Vše záleží na hloubce vašeho porozumění a na úrovni vaší dovednosti. Pojď sem a já ti ukážu, jak se tento pohyb dá využít.’ V okamžiku, kdy k němu došel, můj téměř devadesátikilový kolega odletěl vzduchem jako míč a přistál na posteli na druhé straně místnosti. Proběhlo to tak rychle, že jsem sotva viděl učitele podřepnout a použít loket. Síla kungfu mne šokovala. Není zas tak snadné pohnout devadesátikilovou osobou.
Sifu často říkal ‘Síla kungfu je tak hluboká a tak vysoká, že je těžké ji změřit (gao sheng mou cer). Když uvolníte energii z celého těla, je to jakoby vybuchla bomba.’ Existuje přísloví gong dao zhi ren cheng – kungfu nedosáhnete jen touhou. Potřebujete spoustu tvrdé práce a vytrvalosti. Pokud budete pilně cvičit, jednoho dne se síla dostaví.”
Podle Qiana byly Chenovy tradiční základy postaveny na striktní morálce. “První věcí, kterou jsme se učili, bylo NEpoužívat naše pěsti. Nejdůležitější věcí bylo wude (válečná etika). Sifu nás vedl k respektování se navzájem a bránil nám v potyčkách. Více a více nyní vidím sílu bojových umění a chápu, proč se nemůže brát lehkovážně. Nikdy nevíte, kolik síly můžete mít. Mohli byste někomu ublížit.”
V roce 1957, ve věku 13 let, začal Qian soutěžit. Na nanjigské soutěži bojových umění vystoupil se sestavou Bagua a kopím. V následujícím roce skončil čtvrtý ve skupině A se svou sestavou Bagua a dračím mečem. Před ním skončili dva z jeho učitelů, Jin Shiming a Shi Peiwen, a jeho kungfu strýček Ma Mingxin. Jeho talent pro Bagua již v nízkém věku mu vynesl přezdívku “malé bagua” (xiao bagua). Ve stejném roce reprezentoval Qian Nanjing v oblastní soutěži a později se stal členem provinčního (provincie Jiangsu) profesionálního týmu. “Bylo mi čtrnáct. Rok 1958 byl rokem Velkého skoku (da yue jin), kdy bylo založeno mnoho profesionálních wushu týmů. Wushu bylo tehdy ještě pod Nanjingským sportovním institutem (Nanjing tiyuan yong dong xi), který pod sebou zahrnoval i další sporty – plavání, gymnastiku apod.” V roce 1959 získal Qian stříbrnou medaili na historických Prvních národních sportovních hrách.
Když se Qian stal členem profesionálního týmu, začal trénovat pod čtvrtým učitelem, Shi Peiwenem, který byl studentem mistra xingyi Ma Yutanga. Také byl kungfu bratrem Chu Guitinga. Qian se u něj učil jak xingyi, tak i jeho slavný dračí meč, který kombinoval techniky xingyi a bagua. Qian později tuto sestavu naučil jednoho ze svých žáků, Zhang Anjiho, který s ní získal první místo na šampionátech v letech 1979 a 1980 v kategorii meč.
Qianovým pátým učitelem byl Wang Fenggang, třetí generace Jingwumen (Asociace Chin Woo). Wang se učil od Zhao Lianhe, přímého studenta legendárního Huo Yuanjia. Ten je po světě znám jako předloha pro hlavní postavu filmů Fearless (hraje ho Jet Li) a Fist of Fury (Bruce Lee). Wang byl předtím instruktorem v Šanghajské asociaci Jingwu. “Wushu tým provincie Jiansu potřeboval dobrého instruktora Jingwu a proto sem poslali učit Wanga. Jingwumen měl ve svých řadách mnoho vzdělaných mistrů bojových umění. Ti upravovali staré sestavy tak, aby vyhověli moderním kritériím a vytvářeli jednoduchá pravidla a omezení.”
Qian měl skutečné štěstí na své učitele. “Byl jsem požehnaný. Všichni mí učitelé se ke mně chovali dobře. Chodili do mého domu dávat mi soukromé lekce. Snad za to mohla má píle nebo tělesná stavba. Všichni mi pomáhali v různých okamžicích a na různých úrovních. A všichni měli vysoké wude (etiku), zachovávali si bezúhonnost a čestnost. Navíc se navzájem přátelili mezi sebou jako kungfu bratři. Třeba Chen Jinshegovi jsem byl představen Feng Shijingem. V těch dobách jste se nemohli učit u jiného učitele, pokud jste neměli svolení svého původního mistra.”
Qian započal svou bojovou dráhu ve správnou chvíli a na dobrém místě. Moderní wushu bylo na vzestupu a stavělo na základech tradičních stylů, v nichž byl vychován. Protože jeho talent a odhodlání zářilo jako jasná hvězda, přitáhl pozornost mnoha velkých mistrů. Qian vzpomíná: “Po začlenění do profesionálního týmu jsem měl více možností soutěžit po celé zemi. Potkal jsem další slavné starší mistry, jako byl Zhang Wenguang, Cai Longyun, Li Tianji, He Fusheng a Sha Guezheng. Někteří se dokonce stali mými blízkými přáteli, bez ohledu na to, že byli ze starší generace. Jak číňané říkají, zapomněli jsme na věkové rozdíly (wang nan zhi jiao).” Jako příklad Qian uvádí své přátelství se slavným He Fushengem. I když byl o 34 let starší, udržovali těsné vztahy až do Heovy smrti. Qian cítí, že tyto vztahy byly nesmírně prospěšné pro něj jakožto cvičence, a to nejen díky tomu, že s mistry mohl sdílet jejich znalosti, ale také pro jejich moudrá doporučení a rady.
V roce 1980 byla do Japonska vyslána delegace čínských špičkových mistrů – trenérů. Byli to He Fusheng, Li Tianji, Pang Litai, Ren Jihua, Sha Guozheng a Qian. Šéfem týmu byl Zhang Wenguang, ale Qian byl vybrán jako hlavní trenér týmu. Vzhledem ke konfuciánskému zvyku respektu ke starším byl výběr Qiana neuvěřitelnou poctou, protože byl v týmu nejmladší.
V Číně má Qian největší reputaci právě jako trenér. Začal trénovat v roce 1970 v Jiangsu Wushu Týmu. Vychoval čtyři šampiony, kteří vládli koloběhu turnajů po léta. Byli známí jako “3 Zhangové a 1 Wang” (san zhang yi wang) a byli to Zhang Anji, Zhang Chengzhong, Zhang Yuening a Wang Zhengtian. Na Čtvrtých Národních Hrách zvítězil Zhang Anji v kategorii Meč a Zhang Yuening v kategorii kopí. V obou divizích vždy tři ze šesti nejlepších byli Qianovi žáci. To se odehrálo v roce 1979, kdy se vynořila první generace wushu hvězd, mezi nimiž nechyběl Jet Li. Mezi Qianovy žáky patřil i Zhong Qiaozhen, který v roce 1974 celkově zvítězil na Celonárodním mistrovství mládeže a Bai Lijuan. V roce 1987 získal na Asijských hrách Zheng Chengzhong titul v kopí ve věku 30 let.
Qian připisuje své trenérské úspěchy tomu, že vždy kladl důraz na poctivé základy. “Trénink základních dovedností je jako pokládání základů k budově. Jen s pevnými a silnými základy můžete vystavět vysokou budovu.” Tento přístup se projevoval v Qianově praxi, kdy studenti museli opakovat základní techniky tisíckrát na každém tréninku. “Pokud švestkové květy nepřežijí krutou zimu, potom tyto kvítky nemohou přinést onu sladkou vůni.”
Qian také má významnou roli v mezinárodním rozšíření wushu, protože dělal trenéra ve více než dvaceti zemích světa. Byl prvním trenérem vyslaným do ciziny. “Musel jsem učit vše. Všechny taolu (sestavy) i sanda (volný boj). Většinou jsem dělal trenéra, ale občas jsem musel i soutěžit.” V letech 1981 až 1983 trénoval v Mexiku. “Začal jsem učit šaolinské formy, které jsem poskládal a upravil tak, aby sedly k jejich schopnostem. Po šesti měsících jsem měl sám vystoupit na největším turnaji v Mexiko City. Nikdo tady ještě wushu neviděl a tak celé Mexiko bylo na nohách. Když jsem zde učil, tak nejvyšší počet studentů na tréninku byl 400. Byl jsem se tam podívat loni a funguje zde čtrnáct škol. Potěšilo mne, když jsem viděl, že semínka, která jsem zasel, nyní rozkvétají.” V roce 1995 byl Qian Čínskou asociací wushu vybrán mezi “10 hlavních wushu trenérů Číny”.
Ještě větší úlohu sehrál v Thajsku. Qian vzpomíná na události roku 1998. “Bylo před Třináctými Asijskými Hrami a ty byli velmi důležité pro wushu. Jedenácté se odehrály v Pekingu a zde bylo wushu poprvé zařazeno do programu. Ale to byl jen pokus, nikoliv oficiální začlenění. Pokud se wushu udrží i na programu třináctých her, stane se oficiální součástí programu.”
Hry se měly konat v Bangkoku a Thajsko wushu zrovna nefandilo. Veškerá předchozí práce tak mohla přijít vniveč. Po dlouhých jednáních Čína souhlasila s tím, že do Thajska pošle svého trenéra, aby připravil jejich národní tým. Kouč musel znát všechny základní techniky, pravidla a omezení pro taolu i sanda. A tento úkol připadl Qianovi. “Když jsem tam dorazil, zjistil jsem, že nikdo zde nemluví čínsky. Dva měsíce jsem strávil hodiny a hodiny překládáním pravidel do thajštiny. A to po tréninku týmu.” Po roce pod Qianovým vedením získal thajský tým stříbrnou medaili v taolu a zlatou v sanda. A wushu se stalo oficiální součástí programu Asijských Her. Qian později připravoval i národní tým Filipín (2002) a Holandska (2003).
“Myslím, že změny jsou dobré”, říká Qian. “I když výsledky možná nebudou stejné, ale míří se ke stejnému cíli. Tradiční Šaolin není tak snadný ani jednoduchý k naučení, jako jsou moderní sestavy uspořádané v Jingwu. Při vytváření standardů pro soutěže je důležité udržet původní charakter pohybů i po všech změnách. Například, bez ohledu na to, jak moc změníme pohyby v taiji, pořád by si sestava měla zachovat charakter taiji.”
Jednou z nejkontroverznějších změn v soutěžním wushu bylo zavedení nandu. Někteří mají pocit, že tyto pohyby jsou příliš extrémní a ztratili původní význam ze svých originálních stylů. Qian byl jedním z těch, kteří obhajovali zavedení nandu, aby se zlepšila schopnost posuzování sestav. “Wushu bylo původně uměním určeným k předvádění, které se nedá snadno posuzovat, na rozdíl od třeba plavání, běhu či vzpírání. Proto, abychom z něj mohli mít soutěžní sport, museli jsme přidat prvky, které se dají hodnotit. Odpovídajícími sporty v tomto případě jsou například gymnastika nebo krasobruslení.”
“Současný systém pro hodnocení nandu je velmi striktní a nemohu říci, že s ním absolutně souhlasím. Když posuzujete nandu, tak výsledek je postavený na ‘ano, udělal jsi onen prvek’ nebo ‘ne, neuspěl jsi’. Ale není zahrnut prvek procentuální úspěšnosti splnění. Například si vezměte otočku o 540°. Pokud se soutěžící přetočí jen o 539°, tak podle současného systém mu odečtou 0,6 bodu, stejně jako kdyby kompletně neuspěl. Ale pokud se někdo pokusí jen o otočku o 360° a udělá ji, tak jeho skóre bude vyšší než u toho, kdo skočil 539°. V gymnastice je podobný systém hodnocení obtížných prvků, ale navíc berou v potaz procento provedení pohybu. Proč by toto nemělo využít i wushu v nandu? Pravda, současný systém je pro rozhodčí jednodušší.”
“Předešlý prezident IWuF (Mezinárodní federace Wushu) Zhang Yaoting také posuzoval životnost soutěžících ve wushu. Ve srovnání s jinými sporty měli bývalí wushu šampióni, např. Yuan Wenqing, Gao Jiamin a Chen Sitan, mnohem delší dobu vrcholové výkonnosti. Dalo by se to změnit? Souhlasím s ním, že tato skutečnost není dobrá pro rozvoj sportu. I proto byly přidány prvky nandu. K tomu, abyste dokázali provádět nandu, potřebujete zkombinovat techniky a energii, jinak nemůžete na soutěžích vítězit.”
“Rád bych viděl soutěžící v sestavách, jak si vytvářejí vlastní individuální projev. V minulosti měl každý špičkový šampión svoji specialitu. Dnes jen stěží najdete atleta s vlastní charakteristikou. Nemají čas na to, aby ji vyvíjeli, protože mají čas jen na zvládnutí nandu. Nandu udělalo hodnocení průhlednější, ale systém by měl být vyvážený. Současné hodnocení se ubírá správným směrem, ale ještě to není perfektní. Stále máme co vylepšovat.”
“V minulosti bylo wushu založeno na kombinaci taolu (sestav) a bojových aplikací. Ovšem nyní jsou tyto dvě kategorie odděleny. Pro soutěže a předvádění máme taolu a na aplikace je sanda. Taolu sice obsahuje útoky i obranu, ale není to jeho hlavním cílem. Když chcete bojové aplikace, potom musíte cvičit sanda. Poté, co vláda znovu povolila soutěže v sanda, umlkli kritici, kteří říkali, že soutěžící v taolu, kteří nemají bojové schopnosti, budou muset skončit. Existuje jednoznačný vztah mezi taolu a sanda, ale nejsou to odpovídající protějšky. Taolu má svou strukturu, řád a umělecké provádění. Sanda je striktně pro aplikace, jde o to, dokázat co nejúčinněji zabodovat v rámci daných pravidel.”
Abyste byli dobrým bojovníkem sanda, tak musíte mít nejdříve dobrou fyzickou kondici. To platí pro každý sport. Dále potřebujete základní techniky – údery, kopy a porazy. Potřebujete jen pár skutečně efektivních technik. Nemusíte jich použít mnoho, ale několik musíte dotáhnout k dokonalosti. Pro sanda můžete využít tradiční kungfu trénink, ale všeobecně se dá říci, že když si vyberete sanda, tak trénujete jen techniky pro sanda. V současném tréninku je sanda i taolu kompletně oddělené. V sanda není čas na předvádění, kterému stylu kungfu se věnujete. No možná při pozdravu. Pokud máte nějakou vítěznou techniku, tak všichni ostatní ji velmi rychle začnou používat také. Sanda přesahuje styly.
Když se podíváte na MMA (pozn. soutěže pro smíšené styly – velmi populární). Pravidla sanda říkají jasně, že když spadnete, prohrál jste, takže zde není žádný boj na zemi. Abychom s MMA udrželi krok, musíme více propracovat schopnost boje na zemi. Ale věřím, že Číně nebude trvat dlouho a bude mít i v této oblasti dobré bojovníky. Už nyní jsou v Číně kluby, které se MMA věnují.”
Druhé tajemství je založeno na čínském přísloví ‘když žijete jeden den, získáte znalosti jednoho dne’ (huo dao lao, xue dao lao). ‘Neexistují žádné hranice učení a totéž platí i pro bojová umění’ (xue wu zhijin, yi wu zhijin). I dnes se stále rád naučím něco nového. Většinu svých znalostí jsem získal od svých pěti učitelů, ale později jsem se naučil mnoho od Sha Guozhena a He Fushenga. A dodnes se učím.”
English version
Zatím nebyly přidány žádné komentáře