Autor: Gene Ching, Kung Fu Tai Chi Magazine, March/April 2010.
Překlad: Zdeněk Kurfürst
Pozn. 1: Yang Jwing-ming (jeho www: http://ymaa.com/ ) není nijak personálně propojený s rodinou Yang, stojící za Yang stylem Taiji.
Pozn. 2: Yang Jwing-ming v textu často odkazuje na svůj projekt, kdy nabídl několika studentům možnost žít v horách, odděleně od společnosti a bezplatně zde u něj studovat kung-fu. Studenti se zde jednak učí bojové umění, ale také třeba psát texty, které jsou potom občas uveřejňovány v časopise Kung Fu – Tai chi, z něhož je i tento rozhovor. Více o tomto programu: http://ymaa-retreatcenter.org/
Co je podle Vás v současnosti největší výzvou pro čínská bojová umění?
Podle mne je největším problémem to, že se změnil životní styl lidí. Podívejte se, jak se rozvíjela bojová umění v minulosti, a to díky složení společnosti v těch časech – 99% lidí byli farmáři. Tehdy neexistoval průmysl jako v dnešních dnech. Takže lidé měli často přes den spoustu času. Každý měl malý kousek země a ve volném čase cvičili bojová umění. Můj učitel stylu Bílého jeřába byl zemědělec. Ptal jsem se ho, “Kolik času vám reálně zabrala starost o půdu, o hospodářství?” Odpověděl, že jen několik hodin denně. A když jsem se zeptal, co dělal ve zbývajícím čase, odpověděl: “Hrál jsem šachy, cvičil jsem kung-fu a povídal si s přáteli.” V minulosti měli lidé víc času užít si života, než mají lidé dnes.
Podívejte se na dnešní realitu. Lidé ve městech ráno vstanou, jdou do práce a večer jdou spát – nemají čas na žádný život.To je problém moderní společnosti a začalo to až v minulém století. Teď je z toho velký problém, protože bojová umění vznikla v době, kdy lidé měli čas a trpělivost.
Když lidé mají čas a trpělivost a jsou své věci oddaní, tak mohou dosáhnout vysoké úrovně. Totéž platí pro klasickou (vážnou) hudbu, kde se v současnosti setkáváme se stejným problémem. Vážná hudba se dnes potýká s problémem přežití. Před pár lety jsem byl ve Vídni a vídeňské pěvecké sbory, stejně jako italské, jsou nejznámější na světě. Když jsem si tam s lidmi povídal, tak mi řekli, že dřív každé město dodalo jednoho uchazeče o místo ve sboru tak, že si vybrali z řady místních uchazečů a vybrali jednoho reprezentanta. Ale dnes ani nemohou najít lidi, kteří by s o místo ucházeli, natož aby si mohli vybírat. Protože časy se totálně změnily a lidé se nechtějí oddat jedné věci jako za starých časů, nechtějí dosáhnout vysoké úrovně. Všechno je, jak říkám, “kultura podle McDonald”. Všechno jen rychle, rychle, rychle. A tento způsob myšlenkových pochodů těžce poškozuje i tradiční bojová umění. To je to, co považuji za největší problém.
Za starých časů, když jste chtěli cvičit bojová umění, museli jste tím strávit deset let. Po deseti letech jste stále cvičili základy. Zabralo vám to celý zbytek vašeho života. Ani dnes to není jiné – můžete hrát na klavír, na housle – deset let zaberou základy a až po této době se dostáváte k pokročilejší úrovni. Nejlepší klavíristé či houslisté věnovali třicet let cvičení a dosáhli vysoké úrovně. Otázka zní, jestli máme stejně oddané lidi i dnes? To je ten největší problém. Například pro můj desetiletý tréninkový program bylo nejtěžší najít kvalifikované studenty, kteří byli duševně připravení a chtěli vystoupit z dnešní společnosti a odejít do hor a věnovat se tréninku. Tradiční bojová umění se rozvíjela za tradičních podmínek. To je důvod, proč mají mí studenti odejít do hor a zde mohou trénovat bez toho, aby moderní společnost příliš narušovala jejich soustředění. A to je i důvod, proč kdysi dokázali lidé proniknout hluboko do bojových umění. Ale dnes už to nejde.
Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil svůj úkol. Jak bych mohl pomoci uchovat bojová umění? Například moje generace – narodil jsem se roku 1946 – se nacházela na přechodu mezi starou a novou společností, tedy na Taiwanu. Takže díky tomu, že jsem zažil starou společnost, mám před očima úroveň svých mistrů v době, kdy cvičili. A také znám novou společnost, které jsem byl, díky své práci inženýra, členem. Proto mohu vidět obě strany jasně, vidět, co se stalo. A teď, jak můžeme využít dnešní mentalitu k tréninku podle starých metod a k zachování starých umění? Je to nemožné, protože mezi mnou a mým mistrem už došlo mojí vinou ke ztrátě poloviny znalostí. Můj mistr strávil se svým učitelem 23 let. Trénovali a cvičili společně, protože to byl jejich život. To je důvod, proč můj mistr říkal, “Ve skutečnosti se neučíš bojová umění, učíš se umění (způsob) života (životní cestu),” protože to vždy bude součást života. Pro něj neznamenalo 23 let nic, ale dnes to lidé považují za ztrátu času. 23 let je tak dlouhá doba. Ale přemýšlejte – můj učitel žil se svým mistrem 23 let, já jsem s ním strávil jen 13 let a to jsme ani nežili spolu, cvičil jsem s ním jen po večerech – jak bych mohl dosáhnout stejné úrovně? Odpověď dvěma slovy – bez šance. Nenaučil jsem se ani polovinu toho, co uměl on a zbytek odešel s ním.
To je to, co mne mrzí, protože mistr umřel v roce 1976. V roce 1974 jsem se přestěhoval do USA a on dva roky poté zemřel a já o tom ani nevěděl. Když sem v roce 1978 přijela moje matka, řekla mi “Tvůj mistr před dvěma lety zemřel.” Můj učitel žil v horách, neuměl číst ani psát. Všechny zprávy z domova jsem dostával přes svoji rodinu. Zeptal jsem se matky, proč mi o tom nenapsala a její odpověď byla “Co bys dělal, kdybys věděl, že mistr zemřel?” Na to jsem ovšem neměl odpověď. Matka věděla, že kdybych se o smrti mistra dozvěděl, tak bych praštil se studiem a jel bych domů na mistrův pohřeb. A to byl důvod, proč mi to neřekla, protože pro ni moje škola, moje PhD, bylo důležitější než mistrův pohřeb. To byl její způsob mateřské lásky. V roce 1979 jsem měl své první volno a jel jsem domů. Navštívil jsem v horkém létě jeho hrob a se mnou šli jeho děti, protože já jsem ani nevěděl, kde hrob leží ….Posadil jsem se tam v tom horku. A cítil jsem … smutek. Nebyl jsem smutný kvůli smrti, ale kvůli vědomostem. Celý život shromažďoval vědomosti a nakonec si je odnesl sebou. A není žádný způsob, jak je získat.
Vidíte, to je odpověď na dotazy mnoha lidí, proč vydávám tolik knih, videokazet a DVD. Nikdy se nezdráhám něco uveřejnit. Vím, že existují čínští mistři, kteří říkají “Ach, to je tajné, to vám nemůžu sdělit.” Ale podle mne neexistuje něco jako tajemství. Tajemství nakonec zemře. Kde je to tajemství uloženo? Přece to chcete zachovat. Takže to je důvod, proš jsem přímo u mistrova hrobu přísahal: “Dokud budu naživu, udělám vše, co budu moci, abych toto umění udržel při životě.” To bylo v roce 1979 a v roce 1981 vyšla moje první kniha. Hned po návratu jsem ji začal psát, abych naplnil svůj slib mistrovi.
A když mi bylo 50, začal jsem přemýšlet. V roce 1984 jsem skončil se svou prací inženýra a psal jsem knihy. A po dvaceti letech učení jsem viděl, že nic není dostatečně ukotvené. Ne proto, že by chyběly vědomosti, ale díky životnímu stylu lidí. Chyběla snaha proniknout do hloubky, nepochopili ten hluboký aspekt bojových umění. Vše co viděli, byly sestavy. Například v Taijiquan. Jediné, co viděli, byli sestavy. Ale co je esencí skrytou za sestavami? Co je vnitřní stránkou taiji? To ví jen málo lidí. A ti, co to ví, to uchovávají v tajnosti. A proto lidé zůstávají jen na povrchu věcí. To je to, proč tomu říkám “kultura podle McDonald”. Všechno jen rychle, rychle, rychle. A tehdy jsem začal procitat ve svém pohledu. To bylo v době, kdy mi bylo 50 (1996) a já jsem pochopil, že jsem to dělal špatně. Chtěl jsem uchovat kung-fu prostřednictvím psaní, vydávání apod. Ale to nedosahuje do hloubky, drží se to jen na povrchu. Mí studenti jsou se mnou 20 let a neobsáhli ani polovinu toho, co vím já. A ve srovnání s mým mistrem já neznám ani polovinu toho, co věděl on. Vidíte, během 50 let se znalost kung-fu zmenšila na čtvrtinu.
Čí je to chyba? Je to chyba společnosti nebo člověka, který ovládá ono umění, ale nepodělí se o ně s ostatními? On se vlastně o tento závazek nepostará, protože znalost je závazek. Já jsem se učil u třech mistrů a neplatil jsem ani korunu, protože za starých časů mistři neučili pro peníze. Dělali to pro umění, aby se dále předávalo. Vycházelo to ze srdce. Učíte studenty ze srdce, s tím nemají peníze co dělat. Já a mí spolužáci jsme vyndali z kapes nějaké peníze jen na mistrovy narozeniny a na Čínský Nový rok. Dali jsme dohromady nějaké peníze a koupili dárek. Většinou to bylo málo peněz a vždy to skončilo tak, že jeho žena uvařila spoustu jídla pro každého, takže jsme toho víc snědli než utratili. To je čínský způsob. Když se podíváte do historie, tak mnoho mistrů si ani nebralo peníze od žáků, protože se chtěli podělit o své umění a předat je dále.
Dnes chci odvést studenty do hor k desetiletému tréninku. Nemohou najít práci, nemohou vydělávat peníze, tak jak tam mohou žít? Jak já budu žít? To je důležitý problém. Za prvé jsem vytvořil neziskovou organizaci. Neziskovou proto, aby lidi věděli, že je to kvůli zachování umění. Když mám peníze, tak je mohu utratit ve prospěch studentů. A když peníze nemám, jako teď, když nemáme moc sponzorů, tak udělám letní semináře. A peníze z těchto seminářů vložím do neziskovky. Teď už máme druhý rok, co to takto v pořádku funguje. Samozřejmě, kdybychom měli peníze, bylo by to lepší, ale i když je nemáme, tak fungujeme dál. Věřím, že tento sen dokážu uskutečnit a po roce vidím, že dokáži najít – ale jen velmi vzácně – oddané studenty. Chtějí skutečně zasvětit svůj život studiu kung-fu, stát se profesionály a zachovat umění do budoucnosti starým způsobem.
Jedna věc studenty vždy zajímá. Ptají se mne: “Z čeho budu po těch deseti letech strávených cvičením v horách žít?” Sice budou moci učit tradiční čínská bojová umění, ale většina lidí dnes nechce cvičit skutečně tradiční čínské kung-fu. Stejně jako většina lidí nechce poslouchat vážnou hudbu. To, co chtějí, je rock. Ale má odpověď je: “Podívej, učíš se bojové umění. Děláš to kvůli vydělávání peněz nebo protože cvičení miluješ?” Na příkladu vážné hudby ukazuji, že ta stále přežívá. Když se podíváte do doby před 200 lety, tak vážná hudba vydělávala velké peníze. Dnes sotva přežívá, ale její kvalita je stále vysoká, i když se jejímu studiu věnuje jen pár lidí. A proč přežívá – přece proto, že si někteří lidi řekli “Ne, můj život je umění a nikoliv peníze.” Říkám studentům, že pokud si myslí, že za deset let budou vydělávat velké peníze jen proto, že se zúčastnili tohoto programu, tak jsou na špatném místě. Měli by tam být proto, že tato touha je uložena hluboko v jejich srdci, je součástí jejich DNA. To je to, co chci. Stejně, jako to chtěl můj mistr. Protože věřím, že to je součástí kung-fu, tak do toho vkládám svoji víru, chci, aby se tento sen uskutečnil. Pokud máte stejné sny jako já, jste vítáni. Samozřejmě, že to nebude snadné, ale jak jsem řekl, děláme co můžeme. I proto se studenti zde učí psát texty, a je dobře, že je časopis Kung Fu – Tai Chi v tomto podporuje. A taky se učí, jak produkovat DVD. Chci je naučit to, co umím. Nemohu říci, že jsem byl kdovíjak komerčně úspěšný, ale jsem se svým životem spokojený a myslím, že mohou žít stejným způsobem, když si to budou přát. Ovšem nebudou-li ochotni se do toho ponořit, tak úspěšní nebudou. Pokud se kung-fu oddají, mohou v budoucnu dosáhnout vysoké úrovně a přežijí.
Tento můj pokus je test a věřím, že když se mi ho povede uskutečnit, tak mohu inspirovat mnoho čínských mistrů nebo i nečínských, kteří se učili kung-fu, aby udělali totéž. A věřím, že kung-fu může být zachováno, jsem optimista a nechci jej nechat zemřít. Řekl jsem si, že to vydržím do 73 a potom se stáhnu (smích). Takže ještě mám 9 let. A dnes už to nedělám pro peníze ani pro slávu. Dělám to pro umění samotné.
V čem dnes spočívá význam tradičních bojových umění?
Říkáme tomu disciplína (kázeň). Dnešní mladá generace, ale ani dnešní podnikatelé, nemají trpělivost, protože za vším je “kultura podle McDonald”. Postrádají trpělivost a vše to směřuje k jedinému problému – jaký je smysl života? Smysl života není onen “McDonald”. Každý den se musíš ptát sebe – co je smyslem této činnosti? Například ve strojařině je to vydělat velké peníze. Mám mnoho přátel, kteří jsou inženýři v mém věku a já se jich vyptávám, co je smyslem jejich života? Většinou se musí hodně zamyslet a pak řeknou, že žádný smysl nenalézají. S tím musím souhlasím a říkám, že třicet let života strávili jako otroci průmyslu. Neměli svůj život, ráno vstali, vydali se vydělávat peníze a přišli domů strašně unavení, takže šli brzy spát. O víkendu se na vše snažili zapomenout a najednou, strašně rychle, uteklo 30 let. Nabádám je, aby se ohlédli a zhodnotili těch 30 let. Kolik si užili života a jejich reakce je, že žádný život neměli, jejich život vlastnila firma, pro kterou pracovali.
Co je život? Každý z nás má zde k dispozici jeden životní cyklus. Pokud nevěřím v reinkarnaci, využil jsem alespoň ve svém současném životě každou minutu tím způsobem, po kterém jsem toužil? Ovládal jsem svůj život nebo život ovládal mne? V tradičních bojových uměních mi můj mistr vždy říkal jednu věc. “Když se učíš tuto věc, tak to není ve skutečnosti bojové umění, ale učíš se Cestu života.” To je otázka, nad kterou jsem přemýšlel. Co znamená “Cesta života”? Od svého příchodu do USA, díky předchozím 13 letům s mým učitelem, jsem nad tímto přemýšlel. Co myslel tou “Cestou života”? Vím, že se v kung-fu trénuje trpělivost a spousta dalších věcí, ale mezi tím – tam je něco, co nevidím. Jak mohu trénovat bojová umění a pochopit Cestu života? Můj učitel mi dal jednoduchou odpověď. “Když cvičíš bojová umění, učíš se dvě věci. Zvyšuješ svoji úroveň bdělosti a i svoji úroveň vnímání (uvědomování si).” To je pro bojová umění nezbytné, přičemž bdělost a vnímání vedou k jasné (břitké) mysli, takže můžeš chápat věci, kterým ostatní lidé nerozumí. Protože jste dosáhli vysoké úrovně vnímání, můžete zachytit spoustu detailů existujících ve společnosti, které ostatním unikají. Díky bdělosti můžete podchytit příležitost dříve než ostatní. Takže stejné požadavky jsou důležité v kung-fu i v životě. Pokud zlepšíte tyto dvě kvality, porozumíte významu života lépe než ostatní.
To bylo v roce 1974 a dnes začínám studentům říkat totéž. Nevím, jestli to chápou, protože když to mistr říkal mně, tak jsem mu nerozuměl. Ale dnes už tomu rozumět začínám. Protože nejdůležitější věcí není, jak jste slavný nebo kolik jste vydělal peněz. Je to o tom, co si řeknete v okamžiku před smrtí – “Jak moc jsem promarnil svůj život?” A pokud si můžete říci, že jste život nepromarnili, pak máte důvod k úsměvu. A já se mohu usmát. Já mohu zamřít.
Následující příběh nám vyprávěl můj učitel stylu Bílého Jeřába. Většina z mých spolužáků mu nerozuměla a a ani já jsem nechápal, o čem příběh je. Existoval velmi známý čínský lukostřelec jménem Yang Youji. Už když byl teeneger, byl nejlepším střelcem z luku v celé vesnici, a proto byl na sebe velmi pyšný. Jednou seděl ve své studovně a uslyšel z venku “Dong! Dong! Dong!”. Což znamenalo příchod staříka, který prodával olej. Youji byl velmi zvědavý a chtěl vidět starce prodávat. Proto se vyšel ven podívat. Stařík položil na zem zákazníkův džbán na olej a tento džbán má otvor o velikost mince. Použil svoji naběračku a nabral olej ze svého a lil olej z výšky do zákazníkova džbánu, aniž by se dotkl hrdla. Yang Youji jenom překvapeně vydechl, protože jako lukostřelec věděl, jak je to těžké. Chápal, jak jistou ruku stařec musí být a jaké soustředění musí do pohybu vložit. Podíval se na starce a zeptal se, jak to dokázal. Stařík se jen zeptal – protože každý v okolí znal mladíkovu reputaci – “Chceš se to dozvědět?” Mladík jen kýval hlavou. “Tak pojď a vezmi sebou lavičku” Mladík šel za ním do domu a nesl sebou lavičku. Stařec vzal minci a asi víte, že staré čínské mince mají uprostřed malý otvor. Položil minci na hrdlo džbánu, takže zakrývala otvor. Nabral olej, postavil se na lavičku a lil z velké výšky olej do džbánu, aniž by šla jediná kapka mimo otvor mince nebo se jen dotkl okraje otvoru. Najednou mladík pochopil, že to, co viděl, je vlastně nemožné. Takže se znovu zeptal starce, jak to dělá. A stařec mu řekl jednu jedinou věc, která je vlastně jasná, protože když jí rozumíte, tak víte o co jde. Protože pokud víte, co máte vidět, tak to vidíte. Stařec řekl: “Není to nic jiného než tvá lukostřelba. Jediný rozdíl je, že já víc trénuji. Ty jsi lepší než ostatní, protože víc cvičíš. Na tom není jediný důvod k tomu, abys byl sám na sebe tak pyšný.” Tato slova mladíka zasáhla a on najednou vše pochopil. Od té doby trénoval tak tvrdě, že když se blížil ke třicítce, stal se nejznámějším lukostřelcem v celé zemi. A díky své slávě se stal císařovým bodyguardem. A pak najednou jednoho dne utekl. Prostě zmizel a nikdo ho nemohl najít. Jeden z jeho nejlepších přátel po něm pátral dalších třicet, možná čtyřicet let. A zjistil, že Yang Youji žije v horách Tian. Ty jsou v Xinjiangu, na západě, skoro až u Tibetu. Řekl si, že musí zjistit, je-li to pravda. Vzal luk, šípy a vyrazil z hlavního města do hor Tian. Když dorazil na místo, tak se s dávným přítelem navzájem okamžitě poznali a byli velmi šťastní. Návštěvník položil luk a šípy na stůl. Yang Youji se na ně podíval a řekl: “Co jsi to přinesl za směšné nástrije? Nikdy jsem nic takového ve svém životě neviděl.” A víte, co na to řekl jeho přítel? “Och, ty musíš být nejlepší lukostřelec, jakého jsem kdy viděl, protože ses ve skutečnosti dostal až za stadium lukostřelby.”
V té době jsem tomu příběhu nerozuměl a až dnes začínám chápat, co tím chtěl mistr říci. Celé toto učení a studijní proces je pro vás dobrý jen z jednoho důvodu. A můžete se učit hrát na klavír nebo na housle, vlastně se můžete učit cokoliv. Abyste se dostali na tuto úroveň, musíte přemoci sami sebe. Během tohoto dobývání sebe samého pochopíte, co je smyslem života. Ale když se tam dostanete, tak už to nemá význam. Je to pryč.
V dnešní společnosti toto vše mizí. Neexistuje výzva a vše je podáváno na stříbrném podnose. Zkuste se zeptat dnešní generace, jestli jsou spokojení v životě a jestli životu rozumí? V naší generaci čtyři z pěti v tom měli jasno. Dnes z těch pěti jsou dva až tři v životě bezradní. Nemají o co usilovat, vše je jim předkládáno již hotové. A schválně se podívejte, kolik mladých lidí (teenagerů) dnes páchá sebevraždy. Přitom jsou z bohatých rodin a mají vše, co si přejí. To, co oni dnes mají automaticky, pro nás byla představa ráje. Ale pro ně je to peklo. Protože jim schází nezbytná součást dospívání – získat vlastní životní zkušenosti. Proto je chci vzít na deset let do hor. Aby měli tuto zkušenost. Pro dnešní mladé je to “mučení”, ale musí se to naučit, musí prožít tuto bolest.
První roky jsou těžké, proto taky jeden z nich už skončil. Ale ostatní čtyři, aspoň jak to vidím, začínají rozvíjet své vnímání. A začínají tento přístup oceňovat. Proto věřím, že se to celé může povést, dokonce víc než před startem celého experimentu. A teď přibude druhá skupina.
Je to důležité, protože se o ně musíme taky postarat. Mám doma skleník a když přesadíte rostliny ze skleníku příliš brzy do zahrady, tak zemřou. A celá dnešní generace vyrůstala ve skleníku. Všichni mají klimatizované domy, auta, nechodí pěšky. Vyrůstají v těchto podmínkách a je pro ně obtížné z nich uniknout. Proto nemohou v jiném prostředí přežít. Proto věřím v kung-fu, jelikož to mne během celého mého života formovalo v člověka, kterým jsem dnes. Proto učím bojová umění. Uvědomuji si, jak bych se cítil při ohlédnutí za svým životem, kdybych zůstal inženýrem. Byl bych šťastný? Ani náhodou, byl bych na tom stejně jako moji spolužáci. Ani jeden z nich mi neřekl, že je šťastný. Mnoho z nich přišlo o práci, jeden z mých nejlepších přátel v 57 letech. Nazývají to “vynucený odchod do důchodu”. Velmi nešťastný vysedával doma, protože nemohl sehnat práci. Vydržel do 62 let, kdy onemocněl leukemií a zemřel. To je příliš vysoká cena.
English version
Zatím nebyly přidány žádné komentáře