25 let společného života
Asi by se slušelo k tomu něco říct. Za mne to byly a jsou krásné roky s přáteli, s nimiž mohu sdílet fantastické dobrodružství jménem kung-fu. Bez ohledu na to, zda jde o Tai Chi Chuan (Tai Ji Quan) nebo Hung Kuen (Hung Gar).
Vždy jsou na prvním místě osobní vztahy. Stejně, jako všude jinde, i u nás se navazují postupně. Ale o to víc mne potěší, když vidím, jak vznikají nová přátelství a vztahy (partnerské a manželské). Dělá mi radost, když k sobě cvičenci zapadají jako kostky lega a vytváří skutečnou kung-fu rodinu. A je mi jedno, jestli někdo přestane z nějakého důvodu cvičit, když současně zůstane členem rodiny a rád se k akcím připojí, i třeba jen jako “turistická či návštěvnická sekce”.
Na druhém místě si cením vytrvalost a trpělivost. Ochotu vytrvat a překonat počáteční období, kdy každý má pocit, že jemu to nejde a nejradši by se vším praštil. Netuší, že takto se trápí skoro každý, kdo se skutečným kung-fu začal. Potom přichází druhý půlrok (a pár dalších let), kdy naopak získáváme pocit, že už základy umíme a teď je potřeba to hrnout dopředu, naučit se spoustu nových sestav – prostě víc a víc a víc. A přitom se po nás chce kvalita a neustále se něco opravuje a piluje. Teprve poté přichází pochopení, že kung-fu je “mistrovství, dosažené tvrdou prací po dlouhou dobu”. A není to o tom, kolik umíme sestav či aplikací.
Teprve na třetím místě si cením schopnosti dobře/krásně cvičit. Dar pohybu není dán každému, ale každý z něj může mít radost a vnitřní potěšení.
Tímto chci poděkovat VŠEM, kteří se podíleli na prvním čtvrtstoletí naší školy.
DĚKUJI.
Zatím nebyly přidány žádné komentáře